Vám řádově čtyřicátníkům a mladším to možná bude připadat hodně zvláštní nebo i přímo nepředstavitelné, ale skutečnost je prostě skutečnost. A ta je taková, že byly doby, kdy jsme v naší zemi vůbec neměli nejen počítače, ale ani internet. Skutečně, je tomu tak. Sám ještě dobře pamatuji doby, kdy jsme o internetu neměli ani tušení, stejně jako o mnohých dalších výdobytcích a technických vymoženostech.
Myslete si o mně, co chcete, ale je zkrátka skutečnost, že jsem v takové době žil. I když už možná vůbec nechápete, jak se v podobných poměrech žít dalo. Protože lze vůbec existovat bez toho, co je nám lidem internetem poskytováno?
Ano, je to možné. A pokud vám to připadá podivné, je to vlastně jenom proto, že jste (totiž jsme) zpohodlněli, zlenivěli a necháváme se hýčkat něčím stále dokonalejším, takže nám to zdánlivě obyčejné přestává stačit.
Jak se lidé dozvídali o tom, co se ve světě děje, když tu nebylo internetové zpravodajství? Jednoduše – z televize a novin, případně rozhlasu a dalších periodik.
Jak lidé nakupovali, když nebyly internetové obchody? Zkrátka chodili do kamenných obchodů a brali to, co se tu nabízelo.
Jak lidé prováděli platby, když to nešlo online? Přece hotovými penězi vyplacenými takzvaně na dřevo nebo poslanými některým typem složenky.
Jak jsme se dívali na filmy a videa? Na jednom nebo dvou českých a případně i jednom sovětském televizním kanále, v pohraničí třeba i na televizi sousedního státu, a ti šťastnější třeba i na nedostatkovém a sakra drahém videu. Nebo se šlo do kina.
A jak jsme se tehdy mohli obejít třeba bez sociálních sítí? Jednoduše. Naše sociální síť, to byli kamarádi z naší ulice nebo obce. Kterým se dalo říci, co si o nich myslíme, i bez lajků a smajlíků.
Že byl tehdejší svět bez internetu primitivní a nechtěli byste v něm žít? To lze do jisté míry pochopit. Ale když se nad tím zamyslíme, byl i ten svým způsobem dokonalý. I když ho neovládal internet.